Před časem (datum prvního zveřejnění je na webu těžko zjistitelné) se na serveru Oregonského ústavu vědy a medicíny objevila stránka, která možná měla vliv na rozhodnutí vlády USA prozatím nepodepisovat žádné dohody, které by je zavazovaly ke snížení emisí oxidu uhličitého. Pod průvodním dopisem, který celou akci provází, je podepsán pan profesor Frederick Seitz, bývalý president Národní akademie věd USA a emeritní profesor Rockefellerovy university. V následujícím textu nabízím svůj nekvalitní překlad části jedné z podstránek tohoto serveru. Autory jsou:
ARTHUR B. ROBINSON, SALLIE L. BALIUNAS, WILLIE SOON, AND ZACHARY W. ROBINSON
Oregon Institute of Science and Medicine, 2251 Dick George Rd., Cave Junction, Oregon 97523 info@oism.org
George C. Marshall Institute, 1730 K St., NW, Ste 905, Washington, DC 20006 info@marshall.org January 1998
Shrnutí
V prosinci roku 1997 se v japonském Kyoto shromáždili světoví lídři, aby zvážili světovou dohodu omezující emise tzv. skleníkových plynů, hlavně kysličníku uhličitého, o kterém se předpokládá, že způsobuje globální oteplování, které vážně zvyšuje teploty atmosféry a povrchu Země, s vážnými důsledky na prostředí. Předpovědi globálního oteplování jsou založeny na počítačovém modelování klimatu, odvětví vědy, které je stále ve svých počátcích. Empirické doklady současných měření teploty Země neukazují žádný člověkem působený trend k oteplování. Vskutku, přes posledních dvacet let, kdy úroveň CO2 dosahovala svého vrcholu, průměrné teploty právě slabě klesaly.
Pro ujištění, úrovně CO2 se zvyšovaly trvale od dob průmyslové revoluce, a očekává se, že to bude pokračovat. Je důvodné věřit, že člověk je zodpovědný za většinu tohoto nárůstu. Ale vypadá to, že vliv na prostředí teprve začíná. Skleníkové plyny dávají život rostlinám, na kterých závisí život zvířat, jeho rozkvět. Co činí lidstvo je, že osvobozuje uhlík z hlubin Země a uvolňuje jej do atmosféry, kde je dostupný pro přeměnu v živoucí organismy.
Vzrůst kysličníku uhličiotého v atmosféře
Koncentrace CO2 v atmosféře Země se zvýšily během uplynulého století, jak je ukázáno na obrázku 1 [1]
Roční cyklus na obrázku 1 je výsledkem sezónních změn ve spotřebě kysličníku uhličitého rostlinami. Plné vodorovné čáry ukazují úrovně obvyklé v letech 1900 a 1940 [2]. Velikost tohoto nárůstu během osmdesátých let byla asi 3 gigatuny uhlíku (Gt C) ročně [3]. Celkové emise kysličníku uhličitého člověkem, převážně z užití uhlí, ropy a přírodního plynu a z produkce cementu jsou v současnosti okolo 5.5 Gt C ročně.
Pro získání představy je odhadováno, že atmosféra obsahuje 750 Gt C, povrchové vody oceánu 1000 Gt C, rostlinstvo, půda a detritus (povrchové usazeniny) 2200 Gt C, a střední a hluboký oceán 38000 Gt C [3]. Každoroční výměna mezi povrchem oceánu a atmosférou je odhadována na 90 Gt C, mezi rostlinstvem a atmosférou 60 Gt C, mezi živými organismy (planktonem) a povrchovými vrstvami oceánu 50 Gt C, a mezi povrchem oceánu a hlubšími vrstvami 100 Gt C.
Velikosti těchto zásobáren, rychlosti výměn mezi nimi a nejistoty, se kterými tato čísla jsou odhadována, způsobují, že zdroj současného vzrůstu atmosférického kysličníku uhličitého nemůže být přesně určen. Atmosférické koncentrace CO2 se údajně široce mění během geologického času, s vrcholy, některými 20krát většími, než jsou současné, a s minimy přibližně na úrovni osmnáctého století [5].
Současný nárůst kysličníku uhličitého sleduje 300 letý trend oteplování: Povrchové a atmosférické teploty se obnovily z neobvykle chladné periody, známé jako Malá doba ledová. Sledovaný nárůst je v hodnotách, které mohou být například vysvětleny uvolňováním kysličníku uhličitého z oceánů přirozeně vzrůstem teploty. Skutečně, současné hodnoty koncentrací kysličníku uhličitého ukazují spíše tendenci sledovat nežli předcházet nárůsty globální teploty [6].
Je zde ovšem široce přijímaná hypotéza, že 3Gt C ročního nárůstu atmosférického kysličníku uhličitého je výsledkem uvolňování 5.5Gt C ročně lidstvem. Tato hypotéza je rozumná, protože úrovně uvolňování člověkem a atmosférického nárůstu jsou srovnatelné, a atmosférický nárůst se objevuje současně se zvyšováním produkce kysličníku uhličitého lidskými aktivitami od doby průmyslové revoluce.
Teploty atmosféry a povrchu
V každém případě, jaký efekt má nárůst CO2 na globální prostředí? Teploty na Zemi se přirozeně mění v širokém rozsahu. Obrázek 2 shrnuje, pro příklad, povrchové teploty v Sargasovém moři (část Atlantského oceánu) během uplynulých 3000 let [7]. Povrchové teploty moře v této oblasti se měnily v rozsahu 3.6 stupně Celsia během této doby. Trend těchto dat odpovídá s obdobnými rysy, jak je známe z historických záznamů.
Například, před 300 lety Země zažívala Malou dobu ledovou. Předtím došlo k poklesu z teplého období okolo roku 1000, které je známé jako středověkké klimatické maximum (Medieval Climate Optilum), během kterého byla teplota dosti velká na to, aby umožnila kolonizaci Grónska. Tyto kolonie byly opuštěny po návratu chladného počasí. Během uplynulých 300 let se globální teplota postupně obnmovila [11]. Jak je ukázáno na obrázku 2, stále je o něco nižší než před 3000 lety. Historické záznamy lidstva nepodávají žádnou zprávu o katastrofě typu globálního oteplení, ačkoli teploty byly během uplynulých tří tisíciletí i mnohem vyšší.
Co způsobuje takové změny v teplotě Země? Odpovědí může být kolísání (fluktuace) sluneční aktivity. Obrázek 3 ukazuje období oteplení po Malé době ledové ve větším detailu způsobem 11-letého klouzavého průměru povrchové teploty na severní polokouli [10]. Také ukazuje délku slunečního magnetického cyklu pro stejné období. Je zřetelné, že dokonce relativně krátké (půl století dlouhé) výkyvy (fluktuace) v teplotě dobře korelují s proměnlkivostí sluneční aktivity. Když cykly jsou krátké, Slunce je aktivnější, tedy jasnější, a Země tedy teplejší. Tyto změny v aktivitě jsou typické pro hvězdy obdobné hmotnosti a věku, jako je Slunce [13].
Obrázek 4 ukazuje roční průměrnou teplotu pro Spojené Státy, jak byla shromážděna Národním klimatickým datovým střediskem (National Climate Data Center) [12]. Nejnovější vzestupná výchylka od Malé doby ledové (mezi lety 1900 a 1940), viditelná na obrázku 3, je také patrná na záznamu těchto U.S. teplot. Tyto teploty jsou nyní blízko průměru pro uplynulých 103 let, když roky 1996 a 1997 byly 42. a 60. nejtudenějším rokem.
Zvlášť důležité je zvážit vliv změn v atmosférickém složení na teplotě Země a teplotách v nižší troposféře do úrovně přibližně 4km. Předpokládá se, že v troposféře se skleníkovými plyny působené teplotní změny budou přinejmenším takové, jako na povrchu [14]. Obrázek 5 ukazuje globální troposférickou teplotu, měřenou meteorologickými balony mezi roky 1958 a 1996. V současné době jsou blízko jejich 40letému průměru [15], a projevují slabě klesající trend od roku 1979.
Od roku 1979 byla měření teploty v nižší troposféře také prováděna prostředky microwave sounding units (MSU, mikrovlnná sondující jednotka) na satelitech [16]. Obrázek 6 ukazuje průměrné globální teploty z tohoto měření [17,18], které je nejspolehlivější, a má největší vypovídací schopnost v otázkách změny klimatu.
Obrázek 7 ukazuje satelitní data z obrázku 6 vynesena současně s daty z balonů z obrázku 5. Shoda těchto dvou sad údajů, shromážděných zcela nezávislými metodami měření, ověřuje jejich přesnost. Shoda byla prokázána rozsáhlými analýzami [19,20].
Zatímco troposférické teploty vykazovaly pokles během uplynulých 19 let o asi 0.05oC za dekádu, bylo oznámeno, že globální povrchové teploty stoupají o asi 0.1oC na dekádu [21,22]. Povrchové teploty jsou ovšem oproti troposférickým z mnoha důvodů předmětem značných nejistostí, včetně efektů lokálního vzrůstu teplot v obydlených oblastech (urban heat island effect, viz níže).
Během uplynulých 10 let, povrchové teploty v USA klesaly o asi 0.08oC během deseti let [12], zatímco globální povrchová teplota se údajně zvýšila o 0.03oC [23]. Odpovídající údaje z meteorologických sond a satelitů udávají pokles 0.4oC, resp. 0.3oC.
Pokud odhlédneme od nepřesností v povrchovém měření a dáme stejnou váhu udávaným atmosférickým a povrchovým datům a 10 a 19letým průměrům, pak střední globální trend je mínus 0.07oC za dekádu.
V Severní Americe se atmosférické a povrchové teploty částečně shodují (obrázek 8). Dokonce i zde je ovšem atmosférický trend mínus 0.01oC za desetiletí, zatímco povrchový je plus 0.07oC. Satelitní záznam, s jednotným a lepším vzorkováním, je mnohem spolehlivější.
Počítačové modely, na kterých předpověď globálního oteplení je založena, předpovídají, že troposférická teplota bude stoupat přinejmenším tak, jako povrchová teplota [14]. Z tohoto důvodu, a proto, že tyto teploty mohou být přesně měřeny bez vlivu komplikovaných efektů v povrchových záznamech, jsou tyto teploty předmětem největšího zájmu. Globální trendy, znázorněné na obrázcích 5, 6 a 7 poskytují definitivní prostředek k ověření platnosti hypotéz o globálním oteplování.
Hypotéza globálního oteplování
Skleníkové plyny v zemské atmosféře, jako je H2O a CO2, snižují únik tepelného infračerveného vyzařování Země. Zvýšení CO2 proto ve výsledku zvýší energii záření, směřující k zemi. Ale co se stane s tímto zářením je složitější. Je přerozděleno, jak svisle, tak i vodorovně, různými fyzikálními procesy, včetně vodorovného a svislého proudění, rozptýlení v atmosféře a v oceánu.
Když zvýšení CO2 zvyšuje vstup záření do atmosféry, jak a jakým směrem atmosféra odpoví ? Hypotézy o této odpovědi se různí a jsou schematicky znázorněny na obrázku 9. Bez skleníkového efektu, Země by byla asi o 14oC chlednější [25]. Přerozdělení záření zdvojnásobením podílu atmosférického CO2 je malé, ale tento skleníkový efekt je pojímán různě různými klimatickými hypotézami. Hypotéza, kterou si vybral IPCC k převzetí, předpovídá, že efekt CO2 je násoben atmosférou (zvláště vodní parou), takže způsobí vysoký teplotní nárůst [14]. Druhá hypotéza, označená hypotéza 2, předpokládá opačnou reakci atmosféry, která potlačí vliv CO2 a ve výsledku vede k nepodstatným změnám globální teploty [25,26,27]. Praktické doklady z obrázků 5 až 7 upřednostňují hypotézu 2. Zatímco podíl CO2 trvale rostl, velké změny teploty předvídané modely IPCC se nekonaly (viz obrázek 11).
Hypotézy o velkém vzrůstu teploty vlivem skleníkových plynů (GHGs) a další hypotézy, kdy zvýšení teplot povede k záplavám, nárůstu bouřkové aktivity a katastrofickým klimatickým změnám celosvětového rozsahu, které se staly známými jako "globální oteplování", jsou jevem, o kterém se prohlašuje, že je tak nebezpečný, že to činí nezbytnými dramatickou redukci světové spotřeby energie a drsné programy mezinárodního přidělování technologií [29].
Počítačové modely klimatu, na kterých "globální oteplování" je založeno, mají podstatné neurčitosti. To není překvapením, protože klimat je provázaný, nelineární dynamický systém, laicky řečeno, velmi komplexní. Obrázek 10 shrnuje některé z obtížností v porovnání radiačního skleníkového efektu CO2 s korekčními faktory a neurčitostni v některých parametrech počítačového propočítávání klimatu. Také další faktory, jako jsou efekty sopek, nemohou být nyní spolehlivě modelovány počítači.
Obrázek 11 porovnává trend atmosférických teplot předpovězený počítačovými modely přejatými IPCC s těmi, které jsou aktuálně sledované během uplyunulých 19 let, během kterých se vyskytla největší atmosférická koncentrace CO2 a dalších skleníkových plynů.
Jeví se, že na Zemi byl během posledních padesáti let proveden experiment, který zahrnuje všechny komplexní faktory a zpětné vazby, které podmiňují teplotu Země a klimat. Od roku 1940, atmosférické koncentrace skleníkových plynů trvale vzrůstaly, zatímco teploty atmosféry nikoli. Ve skutečnosti, během 19 let s nejvyššími úrovněmi koncentrace CO2 a dalších skleníkových plynů, teploty klesaly.
Nejenže hypotéza globálního oteplování selhala v experimentálním testu; ona je také teoreticky vadná. Rozumně lze argumentovat, že ochlazování od negativních fyzikálních a biologických zpětných vazeb se skleníkovými plyny bude anulovat počáteční teplotní vzestup [26, 30].
Příčiny tohoto selhání klimatických modelů jsou předmětem vědecké debaty. Například vodní páry jsou největším přispěvatelem celkového skleníkového efektu [31]. Jako jedno z vysvětlení bylo navrženoi, že počítačové modely klimatu nakládají se zpětnou vazbou vztaženou k vodním parám nesprávně [27,32].
Hypotéza globálního oteplování není založena na radiačních vlastnostech samotných skleníkových plynů. Je zcela založena na tom, že malý počáteční nárůst teploty, způsobený skleníkovými plyny, vyvolá rozsáhlé teoretické znásobení teplotní změny. Jakýkoli porovnatelný teplotní nárůst z jiných případů by produkoval stejný výstup z výpočtů.
V současnosti, věda nemá souhrnné kvantitativní znalosti o zemské atmosféře. Je známo velmi málo relevantních parametrů dostatečně pevně, aby to umožnilo teoretické výpočty. Každá hypotéza musí být posuzována s empirickými (=naměřenými) výsledky. Hypotéza globálního oteplování byla pečlivě vyhodnocena. Nesouhlasí s (naměřenými) daty a proto není potvrzena.
Nové teplotní maximum, odhadnuté NASA GISS po roce 1940, není přítomno v měření meteorologických sond, ani v měření satelitních MSU. Také není přítomno v povrchových měřeních pro oblasti s úplnými, vysoce kvalitními teplotními záznamy [35]. Záznamy teploty ve Spojených státech (obrázek 4) dávají roky 1996 a 1997 jako 38. a 56. nejchladnější ve dvacátém století. Odchylky a nejistoty, jako jsou na obrázku 13, vysvětlují tento rozdíl.
Důkazy o globálním oteplování
Stranou počítačových výpočtů, dvě skupiny důkazů byly upřednostněny v podpoře hypotézy globálního oteplování: shrnutí teplotních záznamů a výpovědi o globálních záplavách a náhlých změnách počasí. Obrázek 12 ukazuje teplotní graf, který byl zpracován Goddardovým ústavem vesmírných studií (NASA GISS) [23,33,34]. Tato kompilace, která je často k vidění v tisku, nesouhlasí s atmosférickými záznamy, protože povrchové záznamy mají vážné nepřesnosti [36]. Obrázek 13 ilustruje některé z těchto důvodů.
Efekt teplotních ostrovů v osídlených oblastech (urban heat island effect) je pouze jeden z několika povrchových jevů, které mohou pokazit shrnuté záznamy povrchové teploty. Obrázek 13 ukazuje velikost tohoto efektu, v příkladu povrchové stanice v Kalifornii, a problémy spojené s objektivním sbíráním vzorků. Stanice East Park, o které se myslí, že je nejlépe situovaná stanice v neobydlené oblasti v tomto státě [37], vykazuje od roku 1940 trend mínus 0.055oC na desetiletí .
Celoplošný vzrůst o asi 0.5oC během 20. století je často citován na podporu "globálního oteplování" [38]. Vzhledem k tomu, že 82% nárůstu množství CO2 během tohoto století se stalo až po vzrůstu teploty (viz obrázky 1 a 12), vzrůst množství kysličníku uhličitého nemohl způsobit teplotní nárůst. Nárůst během 19. století byl pouze 13ppm [2].
Pro podporu "globálního oteplování" byly navíc užity nekompletní regionální teplotní záznamy. Obrázek 14 ukazuje jeden takový příklad, kde částečný záznam byl použit při pokusu potvrdit předpověď vzrůstu teploty vlivem skleníkových plynů počítačovým modelem klimatu [41]. Kompletnější záznam popřel tento pokus [42].
Ani jeden z teplotních grafů na obrázcích 4 až 7, které zahrnují nejpřesnější a nejspolehlivější dostupná povrchová a atmosférická měření, oboje globální i lokální, neukazují žádné oteplování takové, aby mohlo být připsáno nárůstu skleníkových plynů. Navíc, tato data ukazují, že současné teploty nejsou neobvyklé v porovnání s přirozenou proměnlivostí, ani se nemění neobvyklým způsobem.
Sea Levels And Storms
The computer climate models do not make any reliable predictions whatever concerning global flooding, storm variability, and other catastrophes that have come to be a part of the popular definition of ''global warming.'' (See Chapter 6, section 6-5 of reference 14.) Yet several scenarios of impending global catastrophe have arisen separately. One of these hypothesizes that rising sea levels will flood large areas of coastal land. Figure 15 shows satellite measurements of global sea level between 1993 and 1997 (43). The reported current global rate of rise amounts to only about plus 2 mm per year, or plus 8 inches per century, and even this estimate is probably high (43). The trends in rise and fall of sea level in various regions have a wide range of about 100 mm per year with most of the globe showing downward trends (43).
Historical records show no acceleration in sea level rise in the 20th century (44). Moreover, claims that global warming will cause the Antarctic ice cap to melt and sharply increase this rate are not consistent with experiment or with theory (45).
Similarly, claims that hurricane frequencies and intensities have been increasing are also inconsistent with the data. Figure 16 shows the number of severe Atlantic hurricanes per year and also the maximum wind intensities of those hurricanes. Both of these values have been decreasing with time.
As temperatures recover from the Little Ice Age, the more extreme weather patterns that characterized that period may be trending slowly toward the milder conditions that prevailed during the Middle Ages, which enjoyed average temperatures about 1 şC higher than those of today. Concomitant changes are also taking place, such as the receding of glaciers in Montana's Glacier National Park.
"Přihnojování" rostlin
Jak vysoko nakonec vyrostou koncentrace kyslicniku uhliciteho, pokud lidstvo bude pokračovat v používání uhlí, ropy a zemního plynu? Protože celkové současné zásoby zásob uhlohydrátů jsou přibližně 2000násobek roční spotřeby [47], zdvojnásobené lidské emise mohou, během tisíce let, nakonec být 10 000 GT C, neboli 25% množství, které je nyní zadržováno v oceánech. Pokud 90% z těchto 10 000 GT C bude absorbováno oceány a dalšími reservoáry, pak se atmosférické úrovně přibližně zdvojnásobí, rostouce na asi 600 ppm (to předpokládá, že nové technologie nenahradí uhlohydráty během dalších tisíce let, což je pesimistický odhad technologického pokroku).
Jeden reservoár, který bude tlumit nárůst, je zvláště důležitý. Žijící rostliny zajišťují velké pohlcování CO2. S použitím současných znalostí o zvýšení přírůstků rostlin a odhadu zdvoojnásobení uvolňování CO2 v porovnání se současnými emisemi, bylo odhadnuto, že atmosférické úrovně CO2 vzrostou pouze o asi 300 ppm před tím, než se vyrovnají. Na této úrovni, pohlcování kusličníku uhličitého zvětšenou zemskou biomasou bude schopné absorbovat asi 10 GT C ročně.
Jak stoupá koncentrace CO2, přírůstky rostlin se zvětšují. Současně se snižují ztráty vody, takže rostliny jsou schopny růst v sušších podmínkách. Živočišná říše, která je závislá na rostlinách jako zdroji potravy, roste proporcionálně.
Obrázky 17 až 22 ukazují příklady experimentálně změřených přírůstků rostlin. Tyto příklady representují velmi rozsáhlou literaturu o této problematice [49 až 55]. Protože odpověď rostlin na zúrodňující efekt CO2 je téměř lineární vzhledem ke koncentracím C02 v rozsahu několika set ppm, jak ukazují příklady na obrázcích 18 až 22, je snadné normalizovat experimentální měřítko při různých úrovních obohacení CO2. To bylo provedeno na obrázku 23, aby se tak ilustrovalo zlepšení růstu vlivem CO2 spočítané pro atmosférický nárůst asi 80 ppm, který již nastal, a co je možné očekávat od celkového zvýšení o 320 ppm.
Jak ukazuje obrázek 17, dlouhožijící (1000 až 2000 let staré) borovice ukazují prudké zvýšení přírůstků během posledního půlstoletí.
Obrázek 18 shrnuje zvýšené přírůstky mladých borovic, sázených při čtyřech úrovních CO2. Opět, odezva je znatelná, s nárůstem 300 ppm se přírůstky více než ztrojnásobí.
Obrázek 19 ukazuje 30% nárůst lesů ve Spojených státech, ke kterému došlo po roce 1950. Mnoho z tohoto nárůstu vypadá, že je způsobeno tím, že navýšení množství atmosférického CO2 již nastalo. Navíc jsou zprávy, že Amazonské deštné pralesy zvyšují svou vegetaci o asi 34 000 molů (900 liber) uhlíku na akr ročně [57], neboli asi dvě tuny biomasy na akr ročně.
Obrázek 20 ukazuje efekt obohacení kysličníkem uhličitým na pomerančovníky. Během ranných let růstu kůra, větve a jemné kořínky pomerančovníků rostoucích v atmosféře se 700 ppm CO2 vykázaly přírůstky až 170% ve srovnání s těmi, které měly jen 400 ppm. Když stromy dospěly, poměr se vrátil ke 100%. V té době byla ovšem produkce pomerančů 127% ve srovnání s druhou skupinou.
Stromy odpovídají na obohacení CO2 silněji než ostatní rostliny, ale všechny rostliny odpovídají stejným způsobem. Obrázek 21 ukazuje odezvu růstu pšenice při vlhkých podmínkých a v situaci, kdy pšenice byla zatížena nedostatkem vody. Tento experiment byl na otevřeném poli. Pšenice rostla jako obvykle, ale koncentrace atmosférického CO2 v kruhové sekci pole byly zvýšeny pomocí pole počítačově řízených zařízení, která uvolňovala CO2 do ovzduší a udržovala výše uvedené úrovně.
Ačkoli výsledky představené na obrázcích 17 až 21 jsou pozoruhodné, jsou typickými mezi velkým počtem studií o efektu koncentrací CO2 na přírůstky rostlin [49 až 55].
Obrázek 22 shrnuje 279 obdobných experimentů v kterých rostliny různých typů byly pěstovány při podmínkách s obohacením CO2. Rostliny stresované méně než ideálními podmínkami - což se běžně v přírodě stává - odpovídají více na obohacení CO2. Výběr vzorků na obrázku 22 měl odchylku směrem k rostlinám, které mají slabší odezvu na obohacení CO2, než je složení, které v současné době pokrývá Zemi, takže obrázek 22 podhodnocuje efekt globálního zlepšení vlivem CO2.
Obrázek 23 shrnuje pšenici, pomerančovníky a mladé borovice, jejichž přírůstky jsou na obrázcích 21, 20 a 18 se dvěma nárůsty atmosférického CO2 - tím, který se objevil od roku 1800 a o kterém se věří, že je výsledkem průmyslové revoluce, a tím, který je předpokládán pro další dvě století. Zlepšení relativního přírůstku stromů vlivem CO2 se snižuje s věkem. Obrázek 23 ukazuje mladé stromy.
Zelená revoluce v zemědělství již zřetelně získala z obohacení CO2; a přínosy v budoucnosti budou asi nápasné. Živočišný život poroste současně, jak ukazuje studie 51 pozemních [63] a 22 mořských ekosystémů [64]. Nadto, jak ukazuje studie 94 pozemních ekosystémů na všech kontinentech kromě Antarktidy [65], druhové bohatství (biodiversita) má zřetelnější vztah s produktivitou - s celkovým množstvím rostlinného života na akr - než s čímkoli jiným.
Diskuse
Nejsou žádná experimentální data, která by podpořila hypotézu, že zvýšení množství kysličníku uhličitého a jiných skleníkových plynů způsobuje nebo může působit katastrofální změny v globálních teplotách nebo počasí. Naopak, během dvaceti let, kdy byla největší koncentrace kysličníku uhličitého, atmosférická teplota klesala.
Také se nemusíme obávat žádných kalamit v prostředí, dokonce i pokud současný dlouhodobý trend oteplování bude pokračovat. Země byla mnohem telejší během uplynulých 3000 let, bez katastrofockých následků. Teplejší počasí prodlouží růstovou sezónu a všeobecně zlepší obyvatelnost chladnějších regionů. "Globální oteplování", popřená hypotéza, neposkytuje žádný důvod k omezení produkce skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, HFCs, PFCs, SF6) lidstvem, jak bylo navrhováno v [29].
Používání uhlí, ropy a zemního plynu neoteplilo měřitelně atmosféru, a při prodloužení současných trendů se zdá, že se tak ani v dohledné budoucnosti nestane. Ovšemže, tímto se uvolňuje CO2, který zrychluje růst rostlin a také umožňuje rostlinám růst v sušších oblastech. Živočišná říše, která závisí na rostlinách, se také rozroste.
Čím více uhlí, ropy a přírodního plynu je použito k obživě a vytažení z bídy bezpočtu lidí na celém světě, tím více CO2 bude uvolněno do atmosféry. To pomůže udržovat a zlepšovat zdraví, délku života, prosperitu a produktivitu celého lidstva.
Věří se, že lidské aktivity jsou zodpovědné za nárůst úrovně CO2 v atmosféře. Lidstvo přesouvá uhlík v uhlí, ropě a zemním plynu z podzemí do atmosféry a na povrch, kde je dostupný pro přeměnu na živé organismy. Žijeme v stále více prosperujícím prostředí rostlin a živočichů, které je výsledkem vzrůstu koncentrací CO2. Naše děti se budou těšit ze Země s mnohem rozsáhlejším rostlinným a živočišným životem než je ten, kterým jsme nyní požehnáni. To je pozoruhodný a neočekávaný dar průmyslové revoluce.
References
Copyright 2000 © OISM |