Muzeum pražského vodárenství

Podolská 15

Praha 4 (v prostorách Podolské vodárny)

Filtrační hala vodárny v Podolí



Historie muzea
Expozice Muzea pražského vodárenství se nachází v objektu staré filtrace vodárny Podolí v Praze 4. Tato nová expozice byla otevřena v roce 1997. Muzeum bylo poprvé zpřístupněno veřejnosti v roce 1952 v suterénních místnostech budovy na Národní tř. 13 v Praze 1. Otevření celé expozice předcházela práce několika vodárenských generací. Základem muzea byly exponáty, který bylo použito v expozici pražského vodárenství na Jubilejní výstavě konané roku 1891 v Praze, uspořádané ing.Václavem Feiglem. Po ukončení výstavy byl materiál uložen do depozitáře a tehdejší vodárenští technici v čele s ing. Josefem Bubákem pokračovali v dalším shromažďování vodárenských památek. Zásluhou této činnosti bylo, že při výstavě konané v Praze roku 1937 sdružením "Plyn, voda a zdravotní technika", byla vodárenská expozice nejobsáhlejší. Zájem o sbírání dokumentů a artefaktů nepolevil ani v dalším období. Tato činnost vyvrcholila výstavou "600 let pražského vodovodu" uspořádané v roce 1948 v budově ředitelství Vodáren hl. m. Prahy na malostranské Kampě. Výstava měla mimořádný ohlas a proto byla provedena její půlroční reinstalace v prostorách Národního technického muzea v Praze na Letné. Když byla ředitelství Vodáren hl. m. Prahy přidělena budova v Praze 1 na Národní tř., byly adaptovány suterénní prostory pro stálou výstavu pražského vodárenství. Adaptací byli pověřeni arch. Vratislav Majer a stavitel František Duda, instalací výstavy pak Otta Müller. Expozice byla slavnostně otevřena 26.června 1952 za účasti pražského primátora. Sbírky byly nadále průběžně doplňovány a zpracovávány. Návštěvnost z domova i z ciziny stále stoupala. Suterénní prostory postupně chátraly a proto vyvstala nutnost zajistit důstojnější podmínky pro instalaci unikátních sbírek. V roce 1992 začala generální rekonstrukce staré filtrace vodárny v Podolí, stavby arch. Antonína Engela z 20. let tohoto století. Ve volném místě, které vzniklo po vybourání starého chemického hospodářství, byly vybudovány prostory pro novou expozici s nezbytným zázemím. Progenerálního projektanta Hydroprojekt a.s. Praha vypracoval projekt nového interiéru tým architektů ČVUT Navrátil - Páv - Frýdecký. V březnu 1996 byla celá výstavba interiéru dokončena.

Muzejní expozice
Prostor muzejní expozice je dvouúrovňový o celkové ploše cca 800 m2 s depozitáři, pracovnami a přednáškovým sálem pro cca 40 návštěvníků. Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou a tak se návštěvníkům naskytne neuvěřitelný výhled do Engelovy "katedrály" s fungujícími filtry. Bezbariérové řešení zajišťuje přístupnost i pro tělesně postižené návštěvníky. Scénář expozice vypracoval vedoucí podnikového archivu a muzea Jaroslav Jásek ve spolupráci s archivářkou Magdalenou Undasovou a fotografem Jaroslavem Benešem. Architektonické řešení expozice velmi citlivě k nově vytvořenému interiéru vyprojektoval ing. arch. Martin Tröster, grafické řešení navrhl ak. mal. Jiří Hanžlík. Instalační práce byly dokončeny na počátku září 1997. Celá expozice zachovává chronologické členění historického vývoje pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské snahy konce 19. století, až po současné zásobování hl. m. Prahy vodou. Poprvé je vystaven originál čerpacího stroje klatovské vodárny z roku 1830, vodovodní potrubí z antického období, část hradního vodovodu z doby Rudolfa II. a řada dalších exponátů. Trojrozměrné předměty doplňuje řada kopií unikátního a dosud nevystavovaného archivního materiálu a množství historických fotografií. Velmi cenné jsou sbírky druhů vodovodního potrubí, uzavíracích elementů a další historických přístrojů a nástrojů. Samostatně je prezentována unikátní sbírka vodoměrů.

Návštěva muzea
Zřizovatelem Muzea pražského vodárenství v Praze 4 - Podolí je akciová společnost Pražské vodovody a kanalizace.

 

....pár slov o samotné podolské vodárně....


Historie podolské vodárny
Začátek moderního úpravárenství vody se datuje rokem 1929, kdy byla v Praze - Podolí uvedena do provozu nová úpravna říční vltavské vody na vodu pitnou. Nová vodárna byla postavena na místě staré pražské vodárny. Zpracování projektu se ujal architekt Antonín Engel. Nová úprava spočívala ve vícestupňové filtraci systémem Puech-Chaball. Voda se při úpravě provzdušňovala, třikrát filtrovala a dočišťovala na pomalých biologických filtrech. Po této úpravě byl výkon vodárny cca 400 l/sec. O tom, jak se sledovala v té době čirost filtrované vody výmluvně hovoří citát z vodoprávního projednání z roku 1923: " Čirost konečného procezku musí býti taková, aby normálnímu lidskému zraku bylo možno rozeznati ručičky obyčejných kapesních hodinek vrstvou vody v troubě asi 5 m zdéli. Trouba bude kovová, buď měděná nebo nebo z červené litiny, světlosti nejméně 100 mm, po obou koncích uzavřená skleněnými tabulkami. "

Intenzifikace podolské vodárny
Potřeba další vody pro rozpínající se město byla řešena dovybavením o zařízení pro dávkování síranu hlinitého do surové vody s následným odfiltrováním nečistot vázaných na vločky na stávajících pomalých filltrech. Toto zařízení bylo uvedeno do provozu v roce 1932 a kapacita úpravny se zvýšila na 640 l/sec. Posledním krokem úprav Podolské vodárny byla náhrada třístupňové filtrace rychlofiltry typu WABAG v roce 1942. Tato úprava přinesla sice zvýšení výkonu na cca 1040 l/sec, ale vzhledem k tomu, že část takto získané vody bylo nutno použít na čištění reakčních nádrží, byl použitelný výkon cca 890 l/sec. Tím byly možnosti intenzifikace stávající vodárny prakticky vyčerpány.

První rekonstrukce podolské vodárny v 50. letech
Vzhledem k tomu, že prognózy vývoje spotřeby pitné vody pro Prahu ukazovaly, že současné zdroje opět nebudou stačit, bylo v 50. letech rozhodnuto o rekonstrukci Podolské vodárny. Tato rekonstrukce znamenala podstatnou změnu nejen technologie, ale zároveň i tváře vodárny. Nová část, která byla postavena na volném pozemku jižně od stávajících objektů byla vybavena čiřiči typu Binar-Bělský, byly vybudovány nové čerpací stanice surové i upravené vody, sklady chemikálií, nové laboratoře a některé další objekty. Výkon vodárny dosáhl 2200 l/sec. Realizace rekonstrukce, komplikovaná navíc tím, že nebylo možno vodárnu zcela odstavit vzhledem k tomu, že kapacita vodárny v Káraném nestačila pokrýt spotřebu města a navíc do některých částí Prahy nebylo ani možno káranskou vodu dopravit, trvala včetně přípravných prací skoro 20 let. Zajímavým faktem této rekonstrukce bylo to, že jejím projektantem byl opět architekt Antonín Engel, který tak měl jedinečnou možnost dokončit dílo, které v dvacátých letech začal. To byl na dlouhých 35 let konec dalšího rozvoje vodárny jejíž osud byl nejistý. V souvislosti s výstavbou vodárny na Želivce se dokonce mluvilo o ukončení činnosti úpravny v Podolí. Do nejistých akcí se peníze nedávají, zejména když jich město nikdy nemělo dost. Prostředky, které tehdejší Pražské vodárny od hlavního města Prahy dostávaly, nestačily na všechno a tak podolská vodárna byla většinou první při škrtání v rozpočtu. Peníze stačily sotva na nejnutnější údržbu. Teprve koncem 80. let se o nutnosti udržet vodárnu v provozu po dalších minimálně 10-15 let začalo vážně mluvit. Potřeba vody v Praze dále rostla a na výstavbu nové vodárny peníze nebyly a stará vodárna stále více hrozila výpadkem ve výrobě, který by znamenal kolaps v zásobování Prahy vodou.

Poslední rekonstrukce podolské vodárny
V roce 1992 bylo proto konečně započato s rozsáhlou rekonstrukcí podolské vodárny. Finanční prostředky potřebné k přestavbě vodárny poskytl Magistrát hlavního města Prahy, projekt byl zpracován akciovou společností HYDROPROJEKT a investorem celé akce byla akciová společnost Výstavba inženýrských sítí. Generálním dodavatelem se stalo ČKD Praha, a.s. a mezi dalšími subdodavateli lze jmenovat IDOS Praha, a.s., která měla na starosti stavební část rekonstrukce. Neopomenutelnou zvláštností rekonstrukce bylo to, že je to první obnova od roku 1929, která nesleduje intenzifikaci výroby vody, ale zlepšení její kvality a zároveň i zlepšení dopadu činnosti vodárny na její nejbližší okolí. Zajímavostí této rekonstrukce bylo, že opět proběhla za provozu vodárny. To sebou neslo zvýšené nároky na koordinaci práce vodárenských pracovníků, a zaměstnanců dodavatelských firem. První část rekonstrukce se dotkla přestavby staré filtrace, čerpací stanice surové a upravené vody, dmychárny, kotelny a souvisejících objektů. Velký význam pro obyvatele okolí vodárny v Podolí mělo uvedení nové plynové kotelny doprovozu. Ta nahradila starou kotelnu, která používala uhlí . Na zlepšení kvality vody má vliv i nový typ filtru tzv. bez mezidna, který umožňuje vodu filtrovat přes vyšší vrstvu filtračního písku, čímž se zvýší jeho absorpční kapacita. Byly rekonstruovány také obě čerpací stanice. Jejich osazení moderními stroji naší i zahraniční výroby umožnilo snížit energetickou náročnost výroby na úroveň odpovídající současnosti. Rekonstruován byl energetický velín a do provozu byla dána nová turbodmychadla propraní filtrů. Další etapou rekonstrukce byla přestavba vápenného hospodářství, dávkování chemikálií a chlorovny. Přestože nikdy v minulosti vodárny nedošlo k závažné havárii v souvislosti s dávkováním chloru, má osazení nového moderního podtlakového chlorovacího zařízení společnosti ADVANCE, používaného v celé Evropě, zvýšit bezpečnost celého systému a zamezit i nejmenším únikům vzniklým drobnými netěsnostmi rozvodů.

Perspektiva vodárny v Podolí
Dokončení rekonstrukce bude mít za následek, že úroveň podolské vodárny se dostane tam, kam patří vzhledem ke končícímu 20.století. Mohla by však být ještě dál, kdyby se uplatňovala ozonizace, eventuelně dávkování chlordioxidu do upravené vody a následné filtrace přes granulované aktivní uhlí. Realizaci tohoto technologického stupně, který by znamenal podstatné zlepšení kvality pitné vody brání mj. nedostatek finančních prostředků. I přes současný nízký výkon podolské úpravny vody, způsobený malou spotřebou vody v Praze, představuje tato vodárna pro Prahu důležitý rezervní zdroj pitné vody pro případ poruch vodáren v Káraném nebo na Želivce, nebo v případě ekologické havárie na řece Jizeře a Želivce. Součástí závodu Podolí je i Muzeum pražského vodárenství , které zachycuje historický vývoj pražského vodárenství. Na začátku roku 2000 probíhala celostátní soutěž "Stavba století", v níž Vodárna v Praze Podolí výrazně uspěla v rámci kategorie průmyslové stavby.

Technologie výroby pitné vody
Současný systém úpravy vody spočívá v předčištění surové vody v čiřičích, kam se jako flokulant dávkuje tekutý síran železitý. Ten ve vodě vytvoří vločky, které na sebe váží nečistoty ze surové vody a po zatížení klesají jako kal ke dnu čiřiče. Pokud kvalita surové vody je příčinou, že se tvoří malé a lehké vločky, které by měly tendenci odcházet s vyčiřinou vodou, přidává se jako pomocný flokulant PRAESTOL, jímž se vločky zatíží aby lépe klesaly ke dnu. Čiřiče zbaví surovou vodu až 95% nečistot a takto předčištěná voda je převáděna na pískové filtry. Na filtrech prochází voda vrstvou křemičitého písku vysokou cca 1,5 metru rychlostí do 3,5 metru za hodinu. Pískové lože zachytí zbývající nečistoty a voda je převáděna do vodojemů upravené vody. Vzhledem k tomu, že do čiřičů přidávaný síran je vysoce kyselá látka, je nutno přidáním vápenné vody za filtry upravit pH vody na neutrální hodnotu kolem 7,5 pH. Zatím posledním krokem úpravy pitné vody je její hygienické zabezpečení z bakteriologického hlediska. Toho se dociluje dávkováním chloru a takto upravená voda je již čerpána do vodojemů pražské vodovodní sítě. V budoucnu je uvažováno o doplnění celého cyklu o dávkování buď ozonu nebo chlordioxidu pro další zlepšení hygienického zabezpečení vody, s následnou filtraci vody přes granulované aktivní uhlí. Tím by se docílilo i zlepšení chuťových vlastností takto upravené pitné vody.

 
 
Text: J. Jásek Foto: J. Beneš

 


 © RS
[Technika ochrany vod]